Smrt starosty J.Müllera

Nekrolog Bohumila Čupy k úmrtí starosty TJ Josefa Müllera

Poznámka: Dne 14. března 1935 proběhla klíčová výborová schůze TJ Sokol o splácení exekučně zatíženého dluhu Národní záložně, na kterou starosta Tělocvičné jednoty Josef Müller netrpělivě čekal. Přítomni členové TJ z vlastních prostředků sebrali více než 46 000 Kč a tím na poslední chvílí odvrátili hrozící exekuci Sokolovny.

To byl nejradostnější výsledek, kterým se nemůže pochlubit téměř žádná z předešlých schůzí. Na něj také čekal náš nemocný starosta bratr Josef Müller, který krátce před tím onemocněl. Nedočkal se …! Krátce po skončení schůze zemřel ve své vile „Na Výsypách“.

Jak vyjádřit slovy mužnou bolest, jež jako ostrý drát pronikla živá, bijící srdce, při zprávě, že padl v nerovném boji se smrtí náš dobrý vůdce – učitel – umělec, apoštol práce.

Přišel do Metylovic r. 1912. Jeho příchod znamená bohatý přínos, neboť tu pomalu rozvíjí všechny své schopnosti vychovatelské, organizační a umělecké. Hasiči našli v něm duchaplného vzdělavatele, obec objektivního kronikáře, pracovníka na poli sociálním i hospodářském.

Byl umělec jakých je málo, neboť co dovedl svými barvičkami, tomu ho nikdo neučil. Byl to talent, tryskající z jeho čisté duše. Tvořil ne z hmotných popudů, nýbrž z potřeby svého uměleckého srdce a jeho cíle nebyly výdělečné.

Jednou, po výborovce doprovázel jsem jej domů. Hovořili jsme o tělocvičné činnosti naší jednoty a bratr Müller se rozhovořil o našem družstvu odbíjené. Poznal jsem, jak se zajímá o mladé cvičící členy a jak ho těší každý sebemenší úspěch na závodech. Bylo to právě krátce po tom, co jsme dobyli mistrovství župy a mistrovství Slezska. Ptal se mne: Pověz mi Miloši, kde na to berete peníze. Přece to musí hodně stát?“ A když jsem mu odpověděl, že si vše hradíme sami, a že přispíváme i na nezaměstnané bratry, pozval mě k sobě, zabalil několik namalovaných originálů, potřásl mi rukou a povídá :„To prodejte, ať máte na cestu a držte se! Mám z Vás radost“.

Škola měla v něm učitele dobrého. Co je už to stovek duši, které on šlechtil. A krásně se to vzpomíná na učitele, který dovedl jen sametově hladit jak rukou, tak očima. Učil dobru. Byl si vědom, že všichni lidé konec konců si musí zamilovat dobro a pochopiti jej. Musí však mít to dobro před očima. Mladší musí vidět příklad ve starých. Proto nebyl nikdy vzorem opaku.

Nejvíce vděčíme mu ovšem my Sokolové. Nám byl zakladatelem a duchovním vůdcem. Je opravdu obdivuhodná ta jeho drobná i velká práce, již Sokolu věnoval. Ničeho se bez něho nepodniklo. Všude bylo třeba jeho mínění. S bratrem Odstrčilem je autorem myšlenky o zbudování Sokolovny. První lopaty třískly, první naběračky malty byly vyhozeny a tu on – učitel vzdělavatel uvědomuje si velikost místa, které zaujal. Nebojí se! Chápe, že sám musí zůstat tu státi celý, odvážný. Proto, když mnozí ochabli, stal vždy nezlomný, jak mu kázala vůle a cit!

Mučil se všemi problémy naší složité situace. Prožíval celým svým dobrým srdcem všechny naše bolesti. Na jeho ustarané práci bylo vidět, že žije na úkor svých nervů. Ale nikdo se nenadál, že nás tak záhy opustí. Veliký bojovník, jenž spojil svůj osud s osudem naší jednoty, zemřel na bitevním poli, v okamžiku, kdy na našem obzoru se tak pěkně vyjasňovalo. Byl bolestně krásný ten závěr naší vývojové epochy, kterou jsme končili.

Smrt obnažuje, smrt vyjasňuje. A hlubina, v níž cítíme všichni ztrátu toho obětavého srdce – tato hlubina zdá se natolik bezednou, že ani nejlepší lékař – čas – tuto bolestnou ránu nezahojí. Pohřbu zúčastnilo se mnoho obyvatel z širého okolí. Pořadatelem byla naše jednota. Před Sokolovnou byl mohutný katafalk., na němž byla vystavena rakev v den pohřbu. U ní stála sokolská stráž, po stranách dva pěvecké sbory: Skalický smíšený sbor, jehož byl zesnulý mecenášem a mužský sbor Sokola Metylovice, který zapěl „Boleráz, Boleráz…“

U katafalku bylo křeslo pro rodinu zesnulého. Smuteční hosté z řad školních institucí, za hasiče, obecní zastupitelstvo, za Sokol Metylovice, za Skalický pěvecký sbor a za jeho bývalé žáky přednesli projevy. Všechny vyzněly jako bolest z odchodu někoho, kdo nikomu neublížil, koho musí mít každý rád.

Do krematoria, kde byl zesnulý bratr Josef Müller zpopelněn, vypravili se bratři a setry dvěma autobusy, aby byli přítomni kremaci. Mužský sbor v sokolských krojích a Skalický smíšený sbor zapěli smuteční sbory. Za sokolskou župu se naposled rozloučil se zesnulým br. A. Zbavitel.