Miloš Čupa – život a smrt hrdiny

(nar. 5. 2. 1909 v Metylovicích, popraven v Breslau – Wroclawi 10. 12. 1942)

Právě v těchto dnech tomu bylo 70 let, co byl v Breslau – Wroclawi popraven metylovský rodák, antifašista a nadšený sokol a vlastenec Bohumil Čupa. Učitel, mozek a hybná páka veškerého dění v Sokole Metylovice v předválečném období. Nahlédněme aspoň několika větami do jeho života, naplněného neobyčejně bohatou činností.

Miloš, jak se mu zdrobnělé říkalo, v útlém věku ztratil svého otce, jenž zemřel na následky nemoci z I. světové války. Za největších obětí maminky vystudoval na učitelském ústavě v Opavě, kde maturoval. Jeho prvním působištěm byla obecná škola v Bystřici nad Olší a odtud byl povolán k vojenské službě. Odveden byl v roce 1929, kdy nastoupil ke 3. divizi, absolvoval školu důstojníků v záloze. Na vojně dosáhl hodnosti poručíka.

Po jejím absolvování učil krátce ve Stříteži, odkud přešel na obecnou školu v Místku. Nejdříve na obecné smíšené škole, po odborné zkoušce na chlapecké měšťanské škole. Jeho žák vzpomínal: “Kantor Čupa byl mezi svými žáky velice oblíbený. Po zvonění na hodinu jsme seděli v lavicích a čekali na učitele, který šel po chodbě a na housle hrál písničku, kterou jsme si pak společně zazpívali na začátku i na konci hodiny. Organizoval také různá sportovní klání mezi třídami. A nejen sportovní. Soutěžilo se v počtech, diktátu, přednesu básně a čtení. Vítěz dostal například balík ořechů.“ Jeho bývalí žáci se scházeli každým rokem. Ještě v říjnu 2002 se jich sešlo sedm.

Ve třicátých létech se stal i členem obecního zastupitelstva v Metylovicích. Tehdy podal návrh na stavbu sociálního domu. Hluboké sociální cítění zdědil po své mamince. Měla malý obchod vedle Čihadla a pro potřebné se doslova rozdávala. Snad ještě dnes žijí občané, kteří na „tětku Barku“ s láskou vzpomínají.

Miloš byl přímo stravován nadšením pro práci v Sokole. Škála jeho činnosti byla nesmírně rozsáhlá. Stal se duší všeho, co se v místním Sokole dělo. Od svého prvého dne, co nastoupil učitelské místo, se vrhl ve volném čase na společensky prospěšnou činnost. Tato činnost svou bohatostí, ideovostí, žánrovou šíří a nápaditostí je dodnes u lidí sotva dvacetiletých ojedinělá. Téměř denně docházel do maličké tělocvičny, docházel mezi cvičence všech věkových kategorií, cvičil, povzbuzoval, dával pokyny i záchranu, a rozdával na všechny strany důvěru a optimismus. Nejvíce se věnoval žactvu a dorostu. Po cvičení žáků následovala vždy veselá vyprávění na které, se všichni těšili.

Nejen založil a vedl ochotnický divadelní kroužek, ale dbal i o to, aby byl výběr her kvalitní. Jeho Janošík, ale i Radúz a Mahulena jsou nezapomenutelnými.

Napsal pásmo o řemenářství a zvycích v Metylovicích v krajovém nářečí. V sokolovně ho tehdy hráli zdejší řemenáři. Vysílal ho i Československý rozhlas Ostrava. Bohužel záznam se nezachoval. V Metylovicích o něm nikdo nic neví. Není ani v archivu ostravského rozhlasu, neboť ten byl koncem války bombardován a shořel.

Připravoval nedělní výlety, různé akademie a v neposlední řadě Šibřinky. Na jaře organizoval přespolní běhy kolem Čupku, v zimě lyžařské sjezdy z vrcholu Čupku dolů do „Kotosek“.

Stál také za přípravou hospodářské výstavy, která upozornila na práci metylovských řemeslníků.

Jako redaktor časopisu Sokol Metylovice zachytil bohatou činnost organizace.

Byl členem skalického v té době vynikajícího pěveckého sboru, který tenkrát zkoušel 1x týdně v Místku. Založil i v metylovickém Sokole šestnáctičlenný pěvecký sbor. Píseň byla všude a při každé činnosti jeho bratrem. Nezapomenutelnými zůstaly v srdcích pamětníků jánošíkovské písně, které jeho sbor zazpíval. Jaké to bylo překvapení, když své posluchače překvapil čtyřhlasovou úpravou zbojnické písně „Hej pijů, chlapci pijů v kamenej pivnici“, že to nebyla práce ledajaká, svědčí, že byl pozván k natočení této písně do ostravského rozhlasu.

Zajímal se o lidový folklor. Sestavil pásmo o lidových zvycích a obyčejích v „laštině“, které taktéž bylo provedeno v ostravském rozhlase. To vše stačil jediný mladý člověk ve svém mimopracovním volnu bez nejmenšího nároku na odměnu. Nic z toho co dělal, nemělo ani nádech osobního egoismu. Celá jeho činnost mířila k prospěchu celoveřejnému.

Byl i dovedný malíř a uměl složit vhodný a vtipný verš. Rád a dobře fotografoval.

Ihned po návratu z učitelského ústavu založil u nás Miloš kroužek odbíjené a stal se kapitánem šesti mladých sportovců. Hoši neměli míč, neměli peníze. Překážky? Ty jsou přece k tomu, aby nás zocelily. Míč zhotovil tehdy šestnáctiletý Jindra Liberda, mezi dva kůly natáhli motouz a hrálo se.

Kroniku kroužku odbíjené založil a psal Miloš Čupa, který do kroniky napsal vše vypovídající vlastní verš: „Hoši, svazek pevný tvoříme. Je z lýka. Budeme pevně vždy na stráži stát, by na každém místě jsme byli celí, by křemenem, jsme mohli sebe zvát“.

Ti hoši z křemene pod vedením Miloše Čupy, tito chlapci se již v roce 1932 stali mistry Slezska v Orlové a v létech 1932, 1933 a 1934 se stali 3x po sobě mistry Moravsko-slezské sokolské župy. Dovedli a uměli tehdy porazit nejsilnější družstva kraje, Ostravu, Opavu, Místek a další, a to je ten nejhmatatelnější důkaz umění jejich kapitána. Vést je správně po stránce odborné, ale umět utvořit z nich hlavně partu a to bylo Milošovo výsostné umění. Byl upřímný a otevřený, neznal rozpor mezi slovem a činem.

„On byl skutečně náš vychovatel, náš táta. Nikomu nedovedl nic vyčítat, ale poučoval vždy s úsměvem“ říkal o něm jeho spoluhráč Vávra Hajdušek.

Jindra Liberda, další spoluhráč, poznamenal: „Miloš, to byla osobnost. Nikdy nedělal nic pro sebe, ale pro všechny a na sebe zapomínal.“

Božetěch Bílek dodal: „Postojem k člověku a společnosti byl Miloš humanista, srdcem hrdina. Člověk z jedinečných tohoto světa“.

Ze sokolské kroniky, kde psal v roce 1933 o výhledu volejbalového družstva vybírám: “Jaký bude letošní rok? To je otázka každého nelhostejného. Je třeba umět bojovat, ale lidsky. Je třeba družnosti k ulehčení těžké doby. Tomu se budou učit i příští generace v ušlechtilé hře. Hrát tak, aby vítěz i poražený měl požitek ze hry. Kdo dovede z lásky hrát, dovede i z lásky pracovat a o to nám jde.“ Spolu se svým bratrem Vojtěchem byli snad nejznámější volejbaloví hráči od Opavy až po Vsetín.

Je nutno však podotknout, že vše to, co se o Miloši Čupovi a jeho činnosti v těchto předválečných létech napsalo, byla sotva polovina jeho dobrovolné práce pro společnost, zejména pro mládež.

Za mobilizace působil ve funkci velitele kulometné roty, hodnocen jako energický a iniciativní, veselé a otevřené povahy.

Přišla okupace! Národ strnul. Někteří hledali bezpečné zátiší, jiní byli na čas otupělí, ale byli i jedinci, kteří upadli do nejodpornější mravní stoupy – kolaborovali s německými fašisty. Nicméně v drtivé většině se v tak vypjaté době prohlubuje morální svědomí jedinců i celých skupin, silné zdroje národní sounáležitosti a národní důstojnosti se derou na povrch a nejeden příslušník této země, připomínaje si sokolské ideály, povyšuje opět svobodu jedince a svobodu národa na nejvyšší mravní zákon lidské společnosti, lidského ducha.

Také Miloš Čupa věděl hned, kde je jeho místo. Od března roku 1939 vedl odbojovou skupinu „Za vlast“, založenou Sokolem v Místku. Začlenil se do odbojového hnutí „Obrana národa“, kde mu po zatčení kpt. Karla Rozehnala byla svěřena funkce okresního velitele v tehdejším okrese Místek. Síť této organizace byla rozvětvena po celém Pobeskydí. Organizoval územní členění okresu Místek a vytvořil nové obvody v Místku, Frýdlantě, Paskově, Sviadnově, Chlebovicích, Palkovicích, Brušperku, Hukvaldech a Metylovicích, Zde s ním spolupracovali Metod Bílek, řemenář a starosta TJ Sokol; František Merta, klempíř; Vavřín Bílek, vulkanisér; Vavřín Hajdušek, zubní technik a Antonín Vašek, dělník.

Činnost byla však prozrazena a na jaře 9. dubna 1941 byl Miloš při sokolském cvičení zatčen gestapem přímo při sokolském cvičení v metylovské sokolovně a vězněn v Ostravě, Olomouci a pak v slezské Wroclawi. Přes neustále výslechy, krutá a trýznivá mučení nikoho neprozradil. Věděl, že bude odsouzen k smrti a přesto povzbuzoval ostatní milým slovem nebo aspoň laskavým pohledem.

Ve wroclawském vězení se s ním setkal ve vězeňské kuchyni František Kudělka z Frýdlantu (pozdější kronikář Metylovic), který byl odsouzen na deset let. Pracoval ve věznici jako údržbář. Když se zeptal, co tam dělá, Miloš mu odpověděl: „Dva životy by mi nestačily na paragrafy, co mně nasadili na odbojovou činnost.“

V polovině září roku 1942 byl německým Lidovým soudem – Volksgerichtem odsouzen k smrti pro neoprávněné přechovávání zbraní a za přípravu velezrady. Velezrady? Na kom? Na německých fašistech, na vrazích českých lidí!

Těsně před popravou, 10. prosince 1942 ho navštívila sestra Anežka s bratrem Vojtěchem. Dozorci lživě naznačovali možnost propuštění. Sourozenci se vraceli domů plni nadějí, o kterou se chtěli podělit i s maminkou, která v té době již pochovala své 3 syny. O to tvrději pak dolehla na rodinu jeho poprava.

Miloš byl hned 10. prosince 1942 po odchodu své sestry a bratra, spolu s dalšími pěti vězni odveden do popravčí kobky. Neměl to štěstí, aby se nějak dostal k tužce a papíru a rozdělil se s drahými o svou statečnost. V kobce na předtištěném formuláři, na vězeňském dopise malého formátu, napsal svůj poslední dopis mamince a pár slov sestře a bratrovi.

Tomu několik posledních řádků nadepsal – „už spěchám“.

Své sestře v záhlaví dopisu napsal – nauč své chlapce „Proč bychom se netěšili“.

Poslední řádky mamince začínají větou:

Moje nejdražší maminko!

V tuto hodinu, kdy smrt mě již přijala, chtěl bych vykřiknout do celého světa všem synům: “pospěšte si splatit dluh své mamičce, dokud je čas!“

Odpusťte mi, já více nemohu, můj život již k tomu nestačí. Jen rád bych zmírnil Vaši bolest – Váš život byl jedna velká bolest, ale neklesla jste pod tíhou a takovou Vás dosud vidím: “hrdou, pevnou a nesmírně silnou“ a to mně dodává klidu a plní mé nitro také hrdosti. Sbohem, maminko, odcházím z tohoto světa bez viny. Na našich hrobech vykvete nové jaro. Přeji Vám v něm hodně života a radosti z vnuků, vnuček a dětí.

Lidstvo zbloudilo – snad dnešek dovede si vážit víc života, svého bližního i Boha. Mám Vás, maminko, úžasně rád, moje láska nechť Vás hřeje se sluníčkem, které vzejde, až já tady nebudu. Budu neustále myslet na Vás, na krásnou vlast, na všechny drahé v ní, jejich slasti, smích i zármutek. Budu stále, milá maminko u Vás, i ve Vašich myšlenkách.

Všechny ty činy, ta jména, vztahy, hlavně ty vztahy a víra, že budoucí dny přinesou vzkříšení novému, lepšímu, krásnějšímu, příštímu světu, což vyjadřuje melodie, která se chvěje v naší společné kobce u gilotiny v posledních minutách našeho života a kterou vyjadřují slova: „Kde domov můj!“ Berou nám život, ať žije lepší život.

Váš Miloš

Kolik je v těch řádcích posledního dopisu mravní síly, bezmezného hrdinství a nezlomnosti lidského ducha.

A pak, nezlomen, řídil poslední pěvecký sbor svého života; sbor šesti odsouzenců, kterým notuje píseň „Kde domov můj“. Ani v nejtěžších chvílích, posledních chvílích svého života, nepoklesl na mysli. Tak žil, bojoval a zemřel Miloš Čupa z Metylovic – bohatýr a hrdina.

Ve čtvrtek 10. prosince 1942 v půl sedmé večer, skončil jeho život, moravského mládence z Beskyd a československého vlastence pod gilotinou na popravišti německé věznice na Klečkovské ulici v polské Wroclawi. Čest jeho památce!

K uctění jeho památky uspořádala Tělocvičná jednota Sokol v Metylovicích po osvobození v roce 1945 důstojnou tryznu, k níž byl sestaven upomínkový list s jeho fotografii.

Bohumil Čupa byl vyznamenán Československým válečným křížem „1939 In memoriam“.

Jako trvalou vzpomínku na Miloše Čupu a jeho kamaráda a spoluhráče Mirka Bílka se pořádal v Metylovicích od léta 1946 každoročně „Memoriál Miloše Čupy a Mirka Bílka“ v odbíjené. Slavnostní projev na zahájení 1. ročníku, měl prof. Božetěch Bílek, bratr Mirka Bílka a konal za účasti nedávných spoluhráčů Miloše Čupy – bratra Vojty Čupy, Vávry Hajduška, Božetěcha Bílka a Válka Němce. V průběhu dne se objevil i Fela Halata.

Koncem 80. Let sice na několik let turnaj zanikl, ale devadesátých letech obnovil pořádání tohoto memoriálu Lumír Hajdušek, syn Vavřína Hajduška, Milošova spoluhráče z odbíjené.

Letos se konal již 60. ročník jednoho z nejstarších volejbalových turnajů v republice.

Úsilím přátel byla v roce 1987 odhalena na sokolovně pamětní deska s reliéfem Bohumila Čupy od akademického sochař Landsmana z Brna.