Sezóna 2017

Program „S TVOJÍ DCEROU NE“

JAK SE ZAKLÁDÁ DIVADLO

pohled herce a režiséra Davida Hyšplera

Titulek může působit zkresleně, protože v Metylovicích divadlo dlouhá léta fungovalo. Ale poslední představení bylo tak dávno (před více než padesáti lety), že se v pravém slova smyslu skutečně o založení jednalo. A taky to slovo „zakládá“, může znít, jako by obrozenci zakládali v Praze „národní“. Ne, neodehrálo se to v Praze, ale tady, a bylo nás pár nadšenců, kteří s divadlem neměli naprosto žádné zkušenosti. Jak se tedy takové divadlo zakládá?    

Krok nula: Představa

Představa je myšlenka, a měla by prakticky trvat jen chvíli, ale ve skutečnosti tento krok trval úplně nejdéle.

Milan Hajdušek mi o své představě, že by v Metylovicích mohlo znovu fungovat ochotnické divadlo, řekl někdy v roce 2014. S tím, že už o tom přemýšlí dlouho. Prvotní myšlenka tedy mohla přijít ještě o mnoho let dříve. Odvětil jsem, že by mě to určitě zajímalo. Chvíli jsme si povídali, že by to bylo fajn, že by se to mohlo líbit, že by to mohla být legrace, a že bychom navíc navazovali na místní tradici…. A… to bylo všechno. Vždycky jsme debatu ukončili ve chvíli, kdy jsme si nedokázali odpovědět na dvě (podstatné) otázky. Kdo v něm bude hrát, a kdo to bude režírovat. Naprosto jsme se shodli na tom, že bez herců by to nešlo. Milan ihned zamítl představu „divadla jednoho herce“, protože historie místních ochotníků zná představení, ve kterém účinkovalo 27 hudebníků a 48 zpěváků. A teď Hyšpler? A nebo Hajdušek? No, to by opravdu nešlo.

Bavili jsme se pak spolu na toto téma ještě v roce 2015, pak o rok později znovu, a pořád nic. Jen ta představa. Až na v listopadu 2016 jsme si přestali jen povídat a skutečně jsme začali.

Krok jedna: Kdo

Přestože, jsme přešli od představy k realizaci, stále jsme řešili stejný problém. Kdo bude hrát? A kdo bude režisér? Protože náš tip na režiséra, na kterého jsme si docela dlouho mysleli, nevyšel, a nesehnali jsme ani nikoho externího, Milan se podíval na mě. Hledali jsme sice někoho se zkušenostmi, což jsem já nebyl, ale pokud bych v tu chvíli odmítl, vrátili bychom se o krok zpět a byli bychom tam, kde jsme byli před léty. Musel jsem si začít zvykat, že budu dělat něco, čemu pranic nerozumím a nikdy jsem to nedělal.

Režisér by tedy, s přivřenýma očima, byl. Teď ještě sehnat to nejdůležitější – herce. Optimálně, aby alespoň jeden z nich měl již zkušenost s divadlem. Samozřejmě jsme trošku záviděli fungujícím divadelním spolkům, které již mají pár základních herců a už jenom přibírají pro potřeby hry nebo tu a tam dalšího nadšence jen tak. Ale co my? Nevěděli jsme ani, z jakého konce začít. Vyhlásit konkurz? Nebo nenápadně vnést mezi lidi myšlenku, že se zakládá divadlo a někdo se sám ozve? Nic se nezdálo úplně optimální. Takže jsme nakonec zvolili variantu aktivní, tzv. hledače talentů. Ve sportovní terminologii se jí říká „skaut“. Tím se stal Milan. Jeho úloha byla docela těžká, protože nejvíce talentů se zkušenostmi s divadlem, je na základní škole… 

Krok dva: Co

Řešení otázky „kdo“, přímo souviselo se zodpovězením otázky „co“. Co budeme hrát? Tyto dvě otázky se vlastně řešily ve stejnou chvíli. I zde jsme ale stále na dalším rozcestí. Budeme hledat herce, a podle toho, kolik jich nakonec bude, kolik jim bude let a jakého pohlaví, následně vybereme hru? Nebo vybereme hru, a podle toho budeme hledat příhodné typy? V tu dobu se nám to zdálo hrozně zamotané – hodně možností a správné mohou být klidně všechny, ale taky ani jedna. A nám běžel čas, protože byl prosinec 2016, a my si naplánovali premiéru na jaro 2017. Nemohli jsme herce shánět měsíce, ale maximálně týdny. A to nejvýše 2-3.

Zvolili jsme variantu výběr hry a potom herců, a variantu „skaut“. 

Měli jsme s Milanem stejný názor, že to bude určitě komedie. Nebude o politice ani jiném kontroverzním tématu, a začali jsme pátrat na Dilii (stránkách agentury, která zastupuje divadelní autory) a na internetu.

Oběma se nám nakonec nejvíce líbila hra Antonína Procházky „S tvojí dcerou ne“, která je o vztazích, stereotypu a sexu.

Hra nám v ten okamžik jasně stanovila, koho potřebujeme. 7 postav. 4 muže a 3 ženy. A skvělé by bylo, kdyby byli ve věku, které odpovídá scénáři. 7 lidí… A my jsme 5 měsíců před premiérou neměli nikoho. Na druhou stranu jsme si říkali, že v Metylovicích přeci o talenty nouze být nemůže, když byly časy, kdy se zde našlo 27 hudebníků a 48 zpěváků! Talent se přece dědí!

Milan, jako hledač talentů, nezklamal. V polovině ledna 2017 jsme se poprvé sešli v sokolské klubovně a bylo nás skutečně 7! Věk, až na drobné nuance, odpovídal. Přišlo mi to skoro neuvěřitelné. V listopadu jsme neměli nic, jen mnoho cest, kterými se vydat, a za dva měsíce jsme měli hru, a 7 lidí, kteří se do toho chtějí pustit.

Nikdo z nás s divadlem neměl žádné zkušenosti. Nikdy žádné divadlo nehrál, ani se na přípravě žádné představení, nepodílel. Začínali jsme skutečně od úplného začátku. To píšu i proto, že kdyby se k nám někdo chtěl přidat – nebojte se, začít se dá opravdu od nuly – jen s chutí. 

Krok tři: Kde 

Jedině tuto otázku jsme měli zodpovězenu. Místem představení a zkoušek bude naše  sokolovna, která disponuje kino – a nyní již divadelním – sálem.

Prakticky vzápětí, co jsme se zkouškami do sálu přesunuli, jsme zjišťovali, jestli je jeviště dostatečně osvětleno a jestli nás, neškolené hlasy, bude slyšet i v zadní řadě. Osvětlení sál měl, ale prakticky neodpovídalo potřebám divadla, ani samotné hře, kdy bylo nutné vytvořit přítmí, osvětlovat jen část jeviště, nebylo možné stmívat. Narazili jsme také na hranici našeho hlasového projevu. Nebyli jsme schopni sál ukřičet.

Díky Zastupitelstvu obce Metylovice, které k nám, jako k úplným začátečníkům, přistupovalo velmi vstřícně, jsme získali výraznou část prostředků na instalaci trvalého divadelního osvětlení. Milan následně rovněž zařídil pronájem ozvučení sálu.

Byť to byly věci zásadní a finančně dosti náročné, my jsme si teprve tehdy, při zahájení zkoušek na jevišti, začali reálně uvědomovat, co nás ještě čeká…

Krok čtyři: Kulisy a rekvizity

Prakticky každá divadelní hra má potřebu specifických kulis a rekvizit. Tedy vytvoření atmosféry, která odpovídá představě scénáře a podstatě hry. 

Museli jsme si sepsat dlouhý seznam věcí, které budeme potřebovat. Od těch větších jako byly gauč a postel, až po úplné drobnosti, jako punčocháče, provaz či umělou květinu. Každý donesl, co mohl, co měl doma, nebo mohl sehnat. A byť jsme k tomu museli přistupovat s řádnou pečlivostí, ještě dlouhé týdny jsme nosili další a další věci, na které jsme přicházeli teprve při praktických zkouškách. Sandra si lehá na gauč a zapíná televizi. Potřebujeme dálkový ovladač. Alice rozsvěcuje. Potřebujeme vypínač „na zdi“. Luboš si pokládá kufřík na knihovnu. Potřebujeme skříňku. Obrazy, které zútulňovaly scénu, ale byly také nezbytné, aby atmosféra co nejvěrněji připomínala zabydlené místnosti, se umísťovaly týden před premiérou.

Nejsložitější, tedy alespoň z mého pohledu, byla stavba kulis. Nejdříve jsme zjišťovali, jak se takové kulisy vůbec dělají? Cílem zároveň bylo, aby nebyly příliš drahé, a optimálně i více krát použitelné. Milan se vydal na exkurzi do Těšínského divadla, kde pobral základní informace, a skoro jako špión nám dovezl fotky kulis z druhé strany, kterou divák nevidí. Jejich základní konstrukci vytvořil truhlář profesionál. Na nás pak bylo, potáhnout ji látkou, tak aby vše následně vyhlíželo jako stěna. Jen potahování dřevěných konstrukcí látkou zabralo pěti lidem asi 7 hodin práce. Nepíšu to proto, aby snad vznikl pocit, že to bylo hodně práce. Bylo. J Ale aby sis, ty, který budeš mít chuť se na ochotničení dát, uměl představit, co všechno tě může čekat. 

Opět jsme museli, jako kulisáci začátečníci, řešit spoustu drobností, typu: na jakou stranu se budou otevírat dveře. (Což se nám samozřejmě nepovedlo a museli jsme to předělávat.) Jak kulisy postavit, aby bylo na všechny dveře vidět a bylo možné z jeviště odejít i jinými místy. A zároveň aby zůstalo dostatek prostoru na jevišti mezi gaučem a postelí. A tak dále a tak dále. Takových drobností, kterých si nikdo nevšimne, bylo nespočet. Tímto jsme pomalu sami sobě odhalovali tajemství zákulisí. 

Krok pět: Kdy

Uvědomovali jsme si, že divadelní ochotnická sezóna končí v dubnu. Protože v dalších měsících už obvykle většina z nás tráví čas jiným způsobem, než návštěvami ochotnického divadla. Až už jsou to dovolené, práce na zahradě atd. To jsme věděli.

Takže nám v lednu 2017 zbývaly cca. 4 měsíce. Zjistili jsme si, že čas pro fungující ochotnické divadlo s herci s určitými zkušenostmi, na secvičení hry, je 6 a více měsíců. Rozhodli jsme se tedy pro intenzivnější zkoušky – dvakrát týdně. I když jsme byli všichni zaměstnaní, nebo alespoň školou povinní, všichni souhlasili. Představovalo to pro každého asi 7 hodin týdně pouze v divadle. A další čas pro samostudium textu doma.

Do divadla jsem chodil, a myslím, že i ostatní, hodně rád, protože to byla změna od všedního stereotypu a sešli jsme se tam lidé, kteří si velmi rychle rozuměli, a užili jsme si tudíž spoustu srandy. Ale nebudu předstírat, v některých chvílích toho člověk měl až nad hlavu, a z čiré radosti, se z toho občas stala povinnost. Čemuž se každý člověk, který něco dělá pro radost ve volném čase, snaží vyhnout. Na druhou stranu, každý člověk, který něco dělá pro radost, ve svém volném čase ví, že pokud se to dělá pořádně a naplno, bývá to občas únavné. Tak to je. Není nad čím si stýskat.     

Kritickou chvíli jsme zažili v únoru, kdy nám představitel hlavní role sdělil, že bohužel nestíhá a nebude s námi moci pokračovat. Kromě toho, že se nám termín do premiéry zkrátil o další měsíc a zbývaly nám už jen 2, a my jsme toho pořád neměli moc nazkoušeného, museli jsme najít nového nadšeného ochotníka, který bude schopný se za optimálně 2 měsíce naučit text a zahrát hlavní roli. Vzhledem k tomu, že jsme po jednom absolvovaném měsíci začali tušit, co všechno nás čeká, věděli jsme, že je to prakticky nereálný úkol. Nového Luboše se nám podařilo naštěstí najít docela rychle, ale i tak jsme byli nuceni premiéru odložit o 1 měsíc. Zrealizovat premiéru v plánovaném termínu, i za cenu, že by výsledek byl o řád horší, než jsme si představovali, nechtěl nikdo. To by také mohla být pěkná ostuda.

Datum premiéry byl stanoven na 27. 5. 2017. Všichni si byli vědomi, že posunout už to nejde, a dle mého soudu, do toho dali všichni úplné maximum, co za těch pár měsíců zkoušení, bylo možné. Za celou dobu, kdy už jsme byli ve finální sestavě, se také nestalo, že by někdo řekl, že na zkoušku nemůže. Nebo že by přišel třeba o půl hodiny později. Každý z nás věděl, že když nepřijde, nebudou moci ostatní plnohodnotně zkoušet. 

Krok šest: Premiéra

Úmyslně jsem pominul část, která se týkala samotných zkoušek, jak nám to ze začátku šlo nebo lépe řečené nešlo, jak jsme se styděli mezi sebou navzájem. A zároveň kolik jsme přitom zažili srandy, pohody, jak nám to všem zlepšovalo náladu po únavném dni v práci nebo ve škole. A jak to bylo (až na těch pár drobných krizí) skvělé. To si totiž musí každý zažít sám.

Ještě v roce 2014 to byla představa, a ta sahala ještě do doby dávnější. Ještě v roce 2016 nic nenasvědčovalo tomu, že se ochotničení v Metylovicích někam posune. A najednou tu byl 27. květen 2017, osm hodin večer, odezněla úvodní melodie, otevřela se opona a… A my vstupem na jeviště ukončili všechny potřebné kroky k založení divadla.

Ještě v ten okamžik jsme měli spoustu obav. Budou se světla rozsvěcet, kdy mají, zazní zvuk zvonku, nebo telefonu, kdy je třeba? Už to ale nešlo zastavit. Všechno běželo. A my všichni jsme byli rádi, že jsme u toho mohli být.

To že se nám následně dostalo tolik pochvaly, to tu radost jen umocnilo na druhou.

Osobně jsem se bál, aby to nebyla ostuda, protože znám ten pocit, že se na něco dívám, a stydím se za herce, jak je to špatné. A 100 % jsem se chtěl vyhnout tomu, aby se tak v hledišti někdo cítil.

Neměl jsem pocit, že to děláme špatně. To určitě ne. Ale že by mohly být reakce až tak pozitivní? A od lidí, kteří na představení byli, bez toho abychom je sami pozvali a tudíž nám  nemuseli žádnou pochvalu psát… To jsem nečekal ani náhodou.  

Taková pochvala udělá člověku opravdu velkou radost, a zároveň zvedne i ochotnické sebevědomí. Tedy alespoň v mém případě určitě.

Na druhou stranu vím, a myslím, že i ostatní z nás, kde jsou naše rezervy, kde jsme udělali chyby a budeme se příště snažit určitě ještě víc. Protože pořád je co zlepšovat.  

Na závěr bych měl poděkovat všem, kdo se na představení podíleli, od herců, zvukařů, osvětlovačů, nápovědy, sokola, obce, a mnoha dalším. Jmenovat je nebudu. Oni sami ví, kdo jsou a píšu všem hromadně. Díky!

A věřím, že příště zase všichni, sejdeme se jako obvykle!

červen 2017                                                          David Hyšpler, režisér a herec