Sokolovna pod vlastním krovem

(doslovný přepis z Sokolské kroniky – autor Josef Müller, starosta a kronikář TJ)

Po čem jsme po celou dobu trvání jednoty toužili a o čem jsme snili, stalo se skutkem: máme svůj domov, svou vlastní střechu nad hlavou. Myšlenka zříditi si Sokolovnu nesla se celým životem jednoty jak čarovná nit v pohádce. Již při založení jednoty v roce 1912 zakoupeny z rozprodeje cihly v počtu 1 000 kusů. Myšlenka, která po čas války zapadla, přivedl pisatel (J.Müller) znovu k životu na Valné hromadě 19. ledna 1919 a opět dalším krokem bylo zřízení Stavebního fondu s obnosem 850 Kč. Správcem fondu se stal v lednu 1920 Sylva Bílek. Pak na to ve Valné hromadě 2 dubna 1921 usneseno požádati obec o příděl místa – u školy- na vystavění Sokolovny. Bylať právě doba, kdy sokolským jednotám byly přidělovány pozemky na zřizování Sokoloven a hřišť. Místo nám poskytnuto nebylo. Vše co se dosud podnikalo, nedávalo kladného výsledku.

V obci byla v době války postavena továrna na zpracování koží „Antonia“, paní Antonií Bílkovou. Po válce přestalo se v ní pracovat, až konečně ruch pracovní v ní ustál nastálo. Tato budova byla jako stvořena pro Sokolovnu a to ne velkou úpravou. Tato myšlenka ale nenašla obliby mezi členstvem – tvrdili, že se budova k tomu nehodí, že zdi jsou slabé, že úprava bude vyžadovat nejméně 100 000 Kč a ještě nebude k ničemu. Ale přišla pomoc. Na zdejší školu byl přidělen jako správce br. Kuneš Odstrčil z obecní školy v Kunčicích pod Ondřejníkem, rodem Hanák. Přistoupil do jednoty a jako dobrý řečník a pracovník ujal se práce. Tomu se myšlenka velice líbila a hned slíbil pomoc. Spolu jsme uvažovali, prohlíželi budovu zvenčí. V lednu 1922 byl ustaven přípravný komité. Ten pověřil br. Odstrčila a br. Müllera, aby prohlédli budovu, po případě o dohodnutí se o koupi továrny. Hned nato 3. února 1922 dostavili jsme se do továrny p. Bílkové, prohlédli celou budovu a zjistili, že zprávy šířené o budově nejsou pravdivé, a že nevelkou úpravou by se z ní pořídila účelná sokolovna. Na dotaz, zda by ji p. Bílková prodala zač, odpověděla, že budovu prodá za 200 000 Kč, a že nesmí ani haléř chyběti. Odešli jsme Ve výborovce 3. února 1922 jsme se usnesli, že nejvyšší cena, kterou bychom mohli nabídnout byla 100 000 Kč. Paní Bílkové bylo někým z výboru sděleno, kterou nejvyšší sumu můžeme podat a následkem toho byl pisateli této kroniky (p. J. Müllerovi) poslán dopis, že od prodeje upouští a to na nátlak svých nezletilých dětí. S koupě tedy pro tuto chvílí sešlo, ale práce, už jednou započata se nesla jiným směrem: počalo se hledat místo na stavbu Sokolovny. Přicházela v úvahu různá místa. U p. Barbory Čupové, v zahradě u p. Jana Bílka, čp. 12 na „Vrchovině“, ale jako nejlepší uznána louka pana Jana Kuhejdy, starosty obce za školu, kde již jednou bylo veřejné cvičení pořádáno. Dne 16. března 1922 došli jsme s bratrem Odstrčilem k panu Kuhejdovi. Protože nebyl doma, šli jsme za ním do Obecního hostince a tam byla koupě dojednána a bratr Odstrčil hned ze svých peněz dal panu Kuhejdovi 1 000 Kč. Pozemek měří 98 metrů délky a 36 metrů šířky a byl zaplacen …… (?) Kč. Den na to byla svolána výborová schůze, která koupi pozemku vzala na vědomí a Valná hromada svolána na 25. březen koupí definitivně schválila. Pan prodávající si dal do kupní smlouvy, že pozemek nebude prodán, leč místní škole, která tam ovšem zase zřídí hřiště pro školní mládež. Nesmí tedy na pozemku státi soukromá budova. Pozemek tedy byl, bylo nutno sehnati materiál na stavbu. Ve schůzi výboru 5. května 1922 bylo usneseno zavést pracovní povinnost a to 6 hodin týdně pro člena, a za každou neodpracovanou hodinu zaplatit 2 Kč. Na zakoupeném pozemku bylo dostatek cihlářské hlíny, pustili jsme se do dělání cihel. Započali jsme práci sami dva s bratrem Odstrčilem. První cihla námi vyrobena, byl neforemný plaskač, všemu, jen ne cihle podobný, protože bláto připravené bylo řídké. Výrobek nestal za podívanou, ale stálo za podívanou na nás dva, jak jsme při té práci vyhlíželi. Jako čuníci od bláta od hlavy až po paty. Ale každý začátek je těžký. Udělali jsme to bláto hustší a pak už to šlo lépe. Přišli ostatní bratři a ze cvičiště se každého večera ozývaly žerty a vtipy pracujících. Virtuosi ve výrobě cihel byli Arnošt Hajdušek a Jan Onderka. Uděláno bylo 30 000 cihel a uloženy pod kůlnu, na kterou dodal dřevo zdarma br. Jan Bílek, rolník z Hrádku a zrobil ji zdarma br. Jan Halata, tesař.

Kamení na stavbu nám dodal zdarma br. Václav Volný, statkář v Palkovicích. Dříví na stavbu jsme dostali za 50% ceny od Státní správy lesní ve Frýdku, desky nám prodal za poloviční cenu pan Mališ, pilař z Pržna a pan Gřunděl v Pržně se slevou 100 Kč na každém m3.

Plány byly zadány architektu Herinkovi z Brodku u Přerova a byly zpracovány dle Sokolovny v Brodku. Náklad rozpočtu na 600 000 Kč a plán měl být prováděn po částech. Napřed sál a jeviště a pak ostatní. Sokolovna měla stát za školou, frontou k cestě. Za tím účelem byla požádána obec a místní školní rada o odprodej zahrady asi 10 metrů širokého, aby byl zjednán přístup k cestě. Plán ten by přispěl velice k ozdobě obce, ale místní školní rada, ani obec odprodej nepovolila. A dále župa sokolská moravskoslezská nedoporučila žádost o subvenci na stavbu Sokolovny, odůvodňujíc velikou výši rozpočtu. Kterýžto rozpočet byl proto tak vysoký podán, aby bylo docíleno co možno nejvyšší podpory. Na výzvu župy posláni od nás dva delegáti, a to bří Kuneš Odstrčil a Lubomír Bílek, aby docílili dohody a podporu župy, leč nepodařilo se se jim to, a mezi župou a jednotou vzniklo rozladěni.

Mezi tím se stalo něco, co bratr Odstrčil již dávno očekával. Paní Antonie Bílková poslala mi dopis, v němž psala, že je ochotná budovu prodat, docílí-li aspoň 120 000 Kč kupní ceny. Stálo se tak v měsíci lednu 1923. Na dopis nebylo hned odpovězeno, ale zatím informovali jsme se u různých stavitelů na cenu budovy té, a byly nám sděleny ceny od 60 000 Kč až po prodejní

cenu 120 000 Kč. Vzali jsme jako základní cenu 80 000 Kč, ke které bychom mohli snad něco přidat, bude-li ochotná paní Bílková něco slevit. S koupí jsme nijak nepospíchali, protože dle dobrozdání bratra Odstrčila, jsme věděli, že nám koupě neuteče, a kdyby utekla, stavěli bychom za školou. Ale paní Bílková, přišla ke mně do bytu, bydlel jsem tehda v čísle 2 u paní Mužné, a tam mi sdělila, že docílí-li aspoň 100 000 Kč za budovu, že ji ihned prodá. Protože bylo ujednání, že do 100 000 Kč se může postupovat, napsal jsem hned br. Odstrčilovi lístek; byl jsem nemocen, ležel jsem na chřipku; aby ihned svolal výborovou schůzí a tam koupí budovy dojednal. Bratr Odstrčil ihned schůzí svolal, ta proběhla večer v Obecním hostinci. Tam po dlouhém vyjednáváni, byla ve čtvrt na jednu v noci koupě s paní Bílkovou dojednána a to za 94 000 Kč. Dostali jsme budovu lacino, a kromě toho předešli jsme místní jednotu Orla, kteří byli připraveni, kdyby se koupě rozbila, koupili by budovu sami. Koupě byla uzavřena, leč ku sepsání kupní smlouvy jsme nemohli přistoupiti, protože správce jmění p. Bílkové, p. JUDr. ………(?), musel sjednat souhlas ku prodeji budovy všech věřitelů, kteří měli pohledávky za paní Bílkovou. V té době zjednali jsme si půjčku u Národní záložny v Místku, protože v pokladně bylo něco přes 25 000 Kč. Ovšem bylo už tu 30 000 hotových vypálených cihel, kamene a dříví. Bylo zažádáno u župy o souhlas o schválení koupě, budovy, ale koupě povolena nebyla. Až jednou v sobotu 2. března 1923 dostal jsem vyrozumění z Místku, že věřitelé souhlasí s prodejem a žádal, abychom v pondělí 4. března, uzavřeli kupní smlouvu. V neděli 3. března šel jsem do Moravské Ostravy. Právě bylo sokolské představení a tam v přestávce v loži, když jsem způsob splácení Sokolovny vyložil a po sdělení, že na budově nemůžeme co ztratit, a že už máme teď kupce na budovu, který nám dává 100 000 Kč, bylo mi dáno župním předsednictvem dáno prohlášení, že budovu smíme zakoupit. Po koupí budovy hned v pondělí se začalo s přípravou budovy. Byl to pan Petr Bílek, který sám začal na budově pracovat. Dr. Tyleček, stavitel ve Sviadnově, nám zdarma udělal plány a dozíral při stavbě a pan rada politické zprávy Jan Procházka, nám dovolil najímati si zedníky a dělníky, kteří dostávali podporu v nezaměstnanosti, takže jsme dělníkům dopláceli jen 5 Kč denně. Tímto skutkem nám velice ulehčil provést tak nákladné dílo. O dva měsíce později již to nešlo.

Na staveništích se ozýval od rána, až dlouho do noci, někdy i přes půlnoc čilý život. Jedny zdi se bouraly a hned stavěly nové, takže vnitřek budovy nabýval každým dnem nové tvářnosti a bylo možno vidět pomalu, jak asi ta Sokolovna bude vyhlížet. V čele toho ruchu byl náš nezapomenutelný bratr Odstrčil, který hlavou, pažemi i penězi všude vypomáhal. Celá kniha by se dala sepsat, co dalo přemyšlení jak laciněji a účelněji postavit, jak jsme stavěli jeviště, jak verandu na níž přispěl bratr Bílek tisícikorunou, jak se mnohý dobrý námět musel probojovat, jak se platilo z prázdné pokladny, jak se konaly sbírky, jak se poslední výplata před otevřením platila z platu bratra Odstrčila, mého platu a mé ženy (Lidmily Müllerové, učitelky). Jak sestry Jindřiška Bílková se sestrou Smutnou sbíraly na zakoupení plyše obnos …..(?) Kč, jak bratři Hajdušek a Smutný chodili po Palkovicích a Myslíku, Onderka a Fojtík po Kozlovicích a Měrkovicích, Lubomír Bílek a Sylvestr Bílek po Frenštátě, Palkovský a Šedivý po Hukvaldech, Liberda a Lepík po Sviadnově, Lískovci, Paskově, Hrabové, sestra Gusta Ryšková, Šigutová Marie po Místku, Frýdku, Starém Městě, Pržně, Bašce a sbírali groš po grošu na dokončení díla.

Jak se vyvíjel poměr mezi župou a jednotou? Župa nám povolila sice koupiti budovu, ale nedovolila ji přestavět. My jsme, ale nemohli přestavbu odkládat, jednak se proslýchalo, že podpora v nezaměstnanosti brzy bude zrušena. A jednak také proto, že budova měla být přestavěna tak, aby budova na sebe vydělávala. Pracovalo se teda dál, a v květnu, kdy budova již zhruba se dokončovala, zažádána župa o dovolení ku otevření budovy. Župa nato vyslala sem komisi, která se skládala se sestry Svobodové a bratří Wernera a Václavíka. Tato prohlédla budovu, postup práce schválila. Jen benevolenci této komise děkujeme, že nám župa otevření Sokolovny na 1. července povolila.

Práce na Sokolovně, šla kupředu stále rychlejším tempem a tak v sobotu 3. června 1923 byly práce tak dalece hotovy, že se mohla Sokolovna odevzdat veřejnosti.

V sobotu, v předvečer v 8 hodin scházeli se hosté, aby vyslechli hudební akademií, kterou pečlivě připravil s místními hudebníky a sborem bratr František Palkovský, učitel. Před koncertem uvítal hosty poprvé v nové Sokolovně bratr starosta Müller Josef.

V neděli ráno o 5 hodině budili hudebníci svižnými pochody a tanečními kousky obyvatelé Metylovic ze spánku. O deváté hodině, přijížděli již první hosté, a byli to bratři, až z Brušperku. O 10 hodině seřadil se průvod u hostince pana učitele Dvořáčka, žel nedopadl nijak skvěle, šlo nás krojovaných v průvodu všeho všudy jen 76 bratří. Ani z Frýdlantu, ze sousední jednoty, ač přislíbili, nikdo v kroji nepřišel.

O jedenácté hodině dospěl průvod k Sokolovně, kde přišli již a shromáždili se zástupci úřadů a korporaci na terase Sokolovny. Pěvecký sbor Sokola zazíval sborem Rolnickou pod vedením bratra Palkovského. Po přivítání hostů bratrem Kunešem Odstrčilem mluvili zástupci úřadů a korporací. Za obec Metylovice starosta obce pan Kuhejda Jan, za starostenský sbor okresu místeckého bratr Václav Volný, starosta z Palkovic, za okresní hejtmanství pan rada Jan Procházka, za ČOS bratr Josef Hrbáč, za župní cvičitelský sbor bratr J. Václavík, za jednotu Josef Müller, starosta. Pak podán klíček panu radovi Procházkovi, který Sokolovnu otevřel. Při té příležitosti, jednota věnovala bratrům Odstrčilovi a Müllerovi, dvě krásné plakety umělecké s věnováním. Pak následovala prohlídka Sokolovny a zápis do pamětní knihy, který byl spojen s dobrovolnými dary a sebráno tak 2 300 Kč.

Odpoledne pořádána před Sokolovnou a ve všech místnostech Sokolovny veselice, až do šesté hodiny, kdy na nebi – ač počasí toho dne bylo dost slušné – počaly se hromaditi mraky a z těch první kapky dopadaly na naše milé hosty, kteří jako včely pod ochranná křídla Sokolovny se slétli. Tím se také stalo, že účast na večerním slavnostním představení Lucerny byla rekordní. Vybralo se na vstupném přes 1 600 Kč. Za takovou sumu jsme protáhli představení až do půl druhé., aby obecenstvo vědělo, zač platilo. Náš milý bratr Kuneš Odstrčil zmořen a vysílen práci na Sokolovně ke konci představení již usnul.

Přestavba Sokolovny trvala od 4. dubna do 1. července 1923, tj. 2 měsíce a 26 dní a vydáno bylo 62 000 Kč, které byly splacené ještě do konce roku. Cihel spotřebováno 30 000 kusů. Někteří rolníci vozili písek zdarma. Bratr Václav Volný dal zdarma kámen, místní hudebníci věnovali svou odměnu za hraní na 1. května. Subvenci jsme dostáli jen málo – 9 000 Kč. Aby sál nezel prázdnotou, koupeny z Prahy ze zemědělského nakladatelství sochy slavných mužů (poprsí): Tyrše, Fügnera, Dr. Masaryka, Husa, Komenského, Čecha, Smetany, Havlíčka, Holara, Palackého. Byly za 1 000 Kč a zaplaceny starostou jednoty Josefem Müllerem. Jeviště zařízené nejmoderněji s kruhovým horizontem, kteréžto zařízení je velice praktické a máme je druzí v celé republice. Před námi je měli pouze v Plzni. Nestálo nás mnoho pouze plátno a dřevo, práci dodal zdarma Josef Müller. Osvětlení je acetylenové, není sice praktické, ale musí stačit a vyhovovat. Ozdobné lustry v sále, jakož i celé zařízení acetylenové koupeno z Petřvaldu a instaloval je bratr Hajdušek za bratrskou cenu (půl zdarma).

Bratři a sestry přičiňovali se všemožně, aby dílo bylo dokonáno a to budiž jim odměnou nejlepší. Těm, ale kteří málo nebo vůbec nepřiložili ruce k dílu, ať budova ta, je tlačí jako můra na svědomí.

Odhadnuta cena je …. (?) Kč, a vězí na ní dluh 106 000 Kč u Národní záložny v Místku.